Na faktický i takzvaný západ se našinci za minulého režimu dostávali velice těžko. A pokud bych měl tehdejší situaci přiblížit našim mladým nebo zapomnětlivým lidem, popsal bych ji asi jako cestování za dob koronaviru. Kdy také kromě hrstky vyvolených a za spousty náročných opatření nesměl nikdo nikam, aby se tam náhodou nenakazil. Pouze s tím rozdílem, že v nedávných letech hrozila nákaza koronavirem, zatímco za dob socialismu bylo riziko, že se nakazíme nepřátelskou ideologií.
Za dob socialismu jsme prostě nesměli skoro nikam. Jenom do hrstky zemí, které s námi byly na stejné lodi a do kterých to člověka zase až tak moc nelákalo, protože to tam byla obdobná ubohost jako u nás, a mnohdy tam bylo dokonce ještě hůř než u nás.
Ale i tenkrát byli v našich řadách kromě těch mocných, kterým se nekladly překážky do cesty, i obyčejní lidé, jimž se podařilo si dovolenou někde na vysněném západě nebo v Jugoslávii dovolit. A když se pak tito vrátili (a obvykle se vrátili, protože za svůj návrat zpět sem do totality ručili obvykle majetkem a příbuznými, které tu museli nechat a kteří byli rukojmími, kteří by emigraci svého blízkého tvrdě odskákali), to bylo něco! To se hned sešla rodina a přátelé, ukazovaly se fotografie, někdy dokonce i barevné, promítaly se diapozitivy a někdy i rozdávaly suvenýry. Někdo se chlubil tím, jak si koupil dejme tomu v Rakousku kazetový magnetofon, někdo se pyšnil jinou podobnou vzácností. A nikdo se pochopitelně moc nechlubil tím, co všichni věděli. Že takový špás obvykle znamenal utracení celého devizového příslibu, tedy almužny, kterou si našinec mohl vyměnit, aby v té cizině nebyl za chudáka a současně neměl dost pro případ, že by tam chtěl začít nový život.
A tak ti, kdo se dostali na dovolenou na západ, obvykle zářili štěstím. A ‚zapomínali‘ na to, jak tam někde v tom nejubožejším ubytovacím zařízení jedli český trvanlivý salám, konzervy a polévky z pytlíku, jen aby bídně vyšli s přídělem konvertibilní měny.