Politické síly se u nás v minulosti rozdělovaly na levicové, pravicové a středové. Přičemž se to bralo tak, že levice byla ta, která lidem slibovala jen to dobré a libě znějící, pravice stranila kapitalistům a soběstačným lidem a prostý lid měla v úmyslu brát u huby, a střed byli ti, kteří si to nechtěli rozházet ani s těmi, ani s oněmi.
Je jasné, že za socialismu u nás existovala a vládla pouze levice. Ta, která se tvářila, že jí jde o blaho všech. I když bylo nad slunce jasné, že i jí jde právě o její blaho. Ale dávala nám všem práci, ba dokonce povinnost pracovat, nabízela nám poměrně rovnostářské platy, takže jedni neměli moc důvodů závidět jiným, a tak jsme si na onen ‚smrádek, ale teplíčko‘ zvykli. Bylo lepší být všichni stejně chudí, než aby tu byl nedej bože někdo, kdo by se vyšvihnul.
Po sametové revoluci jsme pochopitelně obrátili a přesně v duchu českého odezdikezdismu jsme se ve velkém přeorientovali na vládu pravice. Nebo spíš rádoby pravice. Všichni už jsme se v duchu viděli jako úspěšní podnikatelé, těšili jsme se na své zbohatnutí, a pro levici už jsme nenacházeli vlídná slova.
Ale pak se ukázalo, že ono bohatství nepřijde samo. A tudíž jsme se zase začali klonit doleva, ovšem jen k nějakému tomu středu. Protože kdyby to někdo se svou levicovostí přehnal, mohl by být označen za zakukleného komunistu, a to má dodnes pejorativní nádech. A strany se tomu přizpůsobily a najednou se všechny počaly hlásit k jakémusi středu. Aniž by někdo řekl, co to v praxi v jejich konkrétních případech obnáší.
A dnes? Dnes už nám vládne neznámo vlastně kdo. Protože podíváme-li se na to, je levičákem někdo, kdo dává lidem, kdy to dělá jenom proto, aby se sám měl ještě daleko lépe? Je pravičákem někdo, kdo rozdává státní peníze, které ani nemá?
Dnes aby se v tom prostě prase vyznalo. Ale ani prase se v tom nevyzná. Ale ať už nám vládne kdokoliv, je jasné, že nám vládne ten, koho jsme si zvolili. A dobře nám tak.