Docela dost toho pamatuji. Svůj život tedy mohu rozdělit na dobu, kdy se nám politika nelíbila, ale kritizovat se nesmělo, kdy to začalo vypadat nadějně a leckoho z nás politika třeba i vysloveně nadchla, a na dobu, kdy už jsem politikou v naprosté většině případů otrávený, znechucený nebo vysloveně naštvaný. Už když jsem začal rozum brát, jsem postřehl, že se slova a činy politiků rozcházejí. Že tito mluvili s nadšením o tom, jak dobře se našim lidem a naší zemi daří, ale když jsem se rozhlédl kolem, nemohlo ani mému nezkušenému oku uniknout, že nebylo všechno zase až tak skvělé. Spíše naopak. Ale kritizovat se tenkrát nesmělo, protože tu byla jenom jedna strana, která vládla a která si to dokázala s nespokojenci vyřídit, a tak se prostě muselo leccos překousnout.
Na konci devětaosmdesátého roku svitla naděje, že bude líp. A tak jsem si stejně jako spousta dalších lidí začal vážit toho, že je tu pluralita a že si tedy můžeme vybrat ty, které považujeme za nejlepší. A to s očekáváním, že se nám pak ti zvolení budou zodpovídat za výsledky, které ve svých funkcích budou mít. Jenže to nemělo zase až tak dlouhého trvání.
Než jsme se nadáli, začala díky možnosti pluralitních názorů vyplouvat na povrch i taková špína, kterou bychom my lidé raději nechtěli ani vidět, natož zažívat. A mnohdy jsme byli svědky toho, jak si politici špatně počínali a nedostihl je žádný trest. Nanejvýš na nějakou dobu zmizeli z politiky, aby se pak vynořili v jiných funkcích jako kandidáti jiných stran, případně se objevili na skvěle placených postech soukromého sektoru. A mé znechucení politikou přetrvává dodnes. Protože se dodnes nestala z politiky služba národu. A věřte mi, že nejsem kritický k vládnoucím politikům, protože se mi vede špatně. Naopak – jsou mi odporní, ač se mi vede dost dobře. A kdyby to šlo, nejradši bych celou politiku zrušil.